Mamča na treku - Alta Via den 2
Mamííííííííí, sluníčkoooo…“. Yes, moje modlitby byly vyslyšeny. Navzdory všem předpovědím se nad námi rozprostírala modrá obloha a svítilo sluníčko. Bylo trochu chladno, ale při pohledu na stoupání, které nás čekalo, jsem neměla nejmenší pochyby o tom, že se brzy zahřejeme. Až moc.
Stoupák jako p… no hodně. Darinka si vybírala nejhorší možný terén (je přece horolezec) a vůbec nepindala, že ji bolí nohy a že se jí nechce. Fakt. Jen asi čtyřikrát udělala poplach „čuat“. Asi se to některým těžko představuje, ale dítě, které chce čůrat musíte trochu vysléct, chytit ho pod kolínky (pokud nechcete řešit počůrané kalhoty), dřepnout, předklonit se a čekat, až to přijde. A taky doufat, že vás krosna nepřeváží dopředu, a to dítě si nezalehnete. Když to takhle udělala po čtvrté a nevyčůrala se, už mi fakt tekly nervy a moje „tak už se sakra vyčůrej“ bylo podle mě slyšet až dole u jezera, které jsme viděly už jen jako malou loužičku pod námi. Na pátý pokus to už vyšlo. Naštěstí se před námi jako na zavolanou objevila lavička, takže jsem mohla položit krosnu (jinde, než na vyvýšených místech krosnu nesundávám, ze země se prostě nezvednu), a veškeré Darinčiny potřeby vyřešit na lehko. Z lavičky byl nádherný výhled na jezero pod námi, vypadalo jako kapička v moři. Udělaly jsme si milion fotek, Darinka dostala vytouženou horalku, já jsem snědla toast ze včerejška a chvíli jsme si jen užívaly tu nádheru kolem a pod námi.
K Rifugio Bella to byl ale ještě mnohem větší kopeček, takže jsme dojedly svačinu a hned se vydaly dál. K mému překvapení se po chvíli objevil úsek s lanem. Jakože skála a lano, vysokohorské lezení a tříleté batole. S pocitem „tak jsem zase matka roku s dítětem na skále“ jsme pokračovaly. Darinka si podle mě tento úsek užívala nejvíc z celého trailu. Prostě se chytla lana a lezla. Velká sranda pro ni, velký stres pro mě, ale ona mi zakazovala jí jakkoliv pomáhat, nebo ji nedej bože chytat. Dostala jsem vždycky přesně určené místo, kde můžu stát, když ona leze.
Cestou jsme potkávaly nejrůznější lidi. Všichni byli skvělí a mimo jiné měli všichni společnou jednu věc. Byli totálně unešení mým tříletým andílkem, který leze po skále s imaginární růžovou helmou, kterou si před každým výstupem důležitě zapíná. Pořád jsem poslouchala „it´s impressive“ a „she´s a star“ nebo it´s incredible, how old is she“… To, že já táhnu třicet kilo a snažím se to dítě chytat, i když nechce, bylo pochopitelně všem jedno. :-D She´s a star. A fakt je! Vyšlapala až k chatě, v dobrém rozmaru, a ještě si zpívala Holka modrooká a honila svého imaginárního psa. Kde bere tu energii nikdo nechápal, včetně mě. Každý nás samozřejmě předběhnul, takže jsme u chaty sklidily velký potlesk ode všech hikerů, kteří nás potkali cestou a sešli se tady na kafíčku. Dojatě jsem shodila krosnu, všem děkovala a začala sušit vlhké plachty od ranní rosy.
Darinka chtěla džus, já vytoužené kafe a konečně to bylo místo se signálem, takže jsme mohly uklidnit naši vystresovanou rodinu doma – žijeme!
V chatě jsem se ptala, jestli by se dalo někde venku přespat. „Sure, of course, but not in this area, you should hide somewhere.“. Díky. :-D
Sbalily jsme vysušené věci a vyrazily s mnohem větší energií a PO ROVINĚ dál, hledat místo na spaní. Asi po kilometru jsme objevily krávy. Romantika a cinkající zvonečky. Takhle si představuju šťastné krávy. Jako z reklamy na milku. Samozřejmě jsem udělala zase milion fotek, ale rovné místo na spaní pořád v nedohlednu.
Cestou jsme potkaly zase rozplývající se italky „wow, she´s georgeous“, nojo, já vím. A taky tady na nás pištěli svišti. Odešly jsme trochu z cesty a uviděly rovný plácek (v mojí hlavě na něj zasvítílo světlo z hůry a zazněl chorál). Právě z plácku odhopkal svišť. Vzpomněla jsem si na historku, kterou mi vyprávěla kamarádka, jak jim svišti roztrhali stan a sežrali zásoby. Myšlenku jsem rychle zahnala a začala rozbalovat náš tábor. Byla tady měkká tráva a kolíky se zapichovaly jedna báseň – příjemná změna oproti skalnatému plácku z předchozí noci. Po stavbě století (fakt se mi to povedlo) jsem si zkusila dovnitř lehnout. No to bude peklo. Jeden hrbol vedle druhého. Darince neříkám nic, krásně se vyspinkáme! Uvařily jsme si špenátové fusili s ořechy od Adventure menu. Byly vynikající, ale Darinka na ně měla jiný názor „mami, mě to nechutná“. Nojo, bylo to trochu s chilli papričkou. Vrazila jsem jí do ruky chleba, kterým to zajídala, natlačila do sebe pár lžiček a odpadla.
Já jsem ještě poslouchala kravské zvonečky a užívala si konec druhého dne naší výpravy. Přemýšlela jsem, jestli to těm kravám nevadí. Mě stačilo pár turistů v Tatrách, kteří chodili s rolničkou na batohu i u Štrbského plesa. Za takovými lidmi nechcete jít moc dlouho. Z myšlenek mě ale paradoxně vyrušily přesně ty zvonečky, které se… přibližovaly? Fakt… přibližovalo se to. Za chvílí jsem slyšela i funění a dupání. Darinka se vzbudila ve chvíli, kdy nám přímo do stanu čuměla kráva. Vykuleně jsme na sebe hleděly – my a kráva. Jestli zakopnou o stanové kolíky, tak jsme v pytli, napadlo mě. Asi půl hodiny jsme je pozorovaly a pak se začalo cinkání zvonečků zase vzdalovat. Třeba už konečně usneme.
