Mamča na treku - Alta Via den 1
Tento přechod jsem plánovala jako rodinnou dovolenou, ale člověk míní… Dva dny před odjezdem se Tomovi něco pokazilo v práci a zrovna, kdy jsem vybírala nový 30l baťůžek, jako doplněk k naší 70 l krosně, jsem v telefonu místo rady, který mám vzít, uslyšela, že mám přestat vybírat, protože nikam nejedeme.
To jsem ale psychicky nezvládla. Já zkrátka hodně nerada ruším plány. Stříhala jsem půl roku metr, než konečně sbalím krosnu do Dolomit, takže moje první myšlenka byla – jedeme samy s Darinkou. Darinka má 3,5 roku a týden před tímto trekem jsme vlastně v podobné situaci spolu byly a vydaly jsme se samy na přechod Velké Fatry.
Když jsme se všichni přenesli přes bouřlivé emoce, sedli jsme si k mapě a naplánovali trasu tak, abychom se všichni potkali alespoň v půlce.
Den 1.
Tom nás zavezl do Vídně autem. Přijeli jsme k vlakovému nádraží, odkud, světe div se, nejezdily vlaky pro lidi, ale pro auta. Náš první kilometr tedy směřoval k jiné části nádraží. Pro mě to byl totální stres, protože to znamenalo, že pojedeme o hodinu později vlakem, který má více přestupů (jsem prostě asi trochu autista, zas to bylo jinak, než jsem si to namalovala) :-D. Trochu jsem se poskládala, pobrečela si a po velmi emotivním loučení jsme se rozjely s Darinkou do neznáma směrem Villach – Lienz – Villabassa a konečně Lago Di Braise. Ve Villachu Darinka usnula ve vlaku asi deset minut před tím, než jsme měly vystoupit. To pro mě znamenalo dát ji do nosítka (s nevyspaným, protivným dítětem cestovat fakt nechcete), s Darinkou v nosítku nahodit krosnu na záda a vydat se na další vlak směr Lienz. Svým počínáním jsem samozřejmě pobavila celý vagón. Nemohla jsem totiž vstát. Darinka má asi 14 kg a krosna necelých 30, takže tíha nákladu byla docela znát. Potácivým krokem jsem se zvládla přemístit na další nástupiště – naštěstí to nebylo daleko.
Z posledního vlaku jsme začaly pozorovat nádhernou krajinu a všudypřítomné hory. Darinka chtěla vylézt všechny skály, které viděla z okna vlaku. Ne na podobné, které nás čekaly, prostě konkrétně na ty, které viděla z okna – po kom to dítě asi je. Po menší skalní scéně, která byla slyšet patrně přes celý vlak, k nám přišla asi 14letá němka a vrazila do ruky Darince čokoládu (napadlo mě, že už to její maminka nechtěla poslouchat, a tak vyslala posla, ale třeba ji to fakt napadlo samotnou) :-D. Nicméně to na Darinku velmi zapůsobilo. Přestala se vztekat a začala holčičce malovat srdíčko, které jí pak sama přinesla – dojemné, mé srdce plesá.
Po příjezdu do Villabasy jsme docela rychle našly autobusovou zastávku. Samozřejmě jsme si ale stouply do opačného směru, takže když jsem viděla autobus s nápisem „Lago Di Braise“ přijíždět, drapla jsem Darinku do náruče, zastavila veškerou dopravu, a i s mojí 30 kg krosnou se vydala na krátký sprint na druhou stranu.
Hurá, konečně jedeme. Teda „hurá“ to bylo do té doby, než začalo to dítě fňukat „je mi špatně“. Naštěstí autobus k Lago Di Braise jede asi 20 minut, takže jsme to s pytlíkem od toastů u pusy zvládly až k jezeru. Nezvracela, uff…
Lago Di Braise
Jedním slovem NÁDHERA. Chtěla jsem se tady zdržet mnohem dýl, ale pořád jsem se bála počasí, protože předpověď nám úplně nepřála a už bylo šest hodin večer. Musela jsem najít místo na spaní.
Při vysvětlování rozdílů mezi angličtinou (Darinka si vytvořila vlastní už ve vlaku), němčinou (mami oni úplně chrochtají – hrozná sranda) a italštinou (mami, proč ta paní tak křičí), jsem hledala záchod. Bingo. Přímo před námi se objevilo veřejné WC za 1 euro. 1 euro? To mám sundávat celou krosnu kvůli jednomu euru, které je schované v peněžence? Uaaaaa… Najednou jsem ale uslyšela „seňorita?“, a paní, která tady uklízela mě pouštěla velkým vchodem pro invalidy. Musela jsem vypadat asi dost zoufale. Tisíceré thank you! Doplnily jsme vodu a po ušetřeném euru šly hledat místo na spaní.
Z každé strany jezera je sutovišťový svah a plno cedulí, s nápisem „divieto di campeggio/zákaz stanování“. No jo… to Darince nebudeme co? Říkat. Nerada porušuju pravidla, ale už před trailem jsem všude četla, že je kempování sice zakázáno, ale tak nějak tolerováno, když si po sobě člověk všechno uklidí, což samozřejmě hodláme dělat celou dobu – táhneme s sebou i ultra lehkou lopatičku na zahrabávání… no na zahrabávání.
Jenom jsme šly kolem jezera, dívaly se na tu nádheru a mně šrotovalo v hlavě, co budeme dělat, až se na Dolomity snese tma. Moje myšlenky přerušilo „Ahooooj“ – jo, Češi jsou všude, identifikovali mě podle dvoulitrové flašky od kofoly, ve které jsem měla vodu, z boku na krosně. „Kam jdeš s tím báglem?“ – „Přecházíme Dolomity, jsme právě na startu.“ – „Aj s tou malou?“. Bože, jak já tu otázku nesnáším. Ne – pověsím ji na strom, aby ji nesežral medvěd a možná se pro ni vrátím za týden (to bylo samozřejmě jen v mé hlavě). Nahlas jsem řekla jen „jojo“ a své jízlivé poznámky spolkla – ani by si je nezasloužili, chudáci nevěděli, kolikrát už jsem na tohle musela odpovídat, kdykoli jsem řekla, že půjdeme v létě přes Italské Dolomity. Takže ano – aj s tou malou.
Místo na spaní
Brutální šotolina, kam se podíváš. Cesta k Rifugio Bella, kam jsme měly namířeno další den, byla vidět jen podle červených kolíků. Prostě hromada šutrů – kde budeme spát??? Vpravo od cesty jsme viděly nějaký lesík. No zkusíme to. Našly jsme nějaké, ne úplně ideální, místo pro náš tarp. Darinka, od té doby, co zjistila, že takovéto spaní tady není úplně košér, jenom šeptala (nevadí – to dítě nezavře pusu od rána do večera, tak je teď aspoň chvíli ticho). Po náročném boji se stanovými kolíky a tvrdým, skalnatým podložím jsem začala vařit polívku. Darinčinu oblíbenou s vlnitými nudličkami (napadlo mě, jak dlouho bude asi oblíbená). Ale měly jsme za sebou první den, takže do sebe nadšeně nasoukala úplně všechny nudle. Když jsme tak seděly před tarpem u večeře, všimla jsem si, že jsem to patrně postavila do mraveniště. Darinku jsem na to zbytečně neupozorňovala, jiné místo tady prostě neexistuje. A mravenci? Nejmenší problém po dnešním dnu. A fakt! Nevím, jestli mají v Itálii nějak speciálně vychované mravence, ale ani jeden se neobjevil na naší karimatce, tohle vyšlo. Dál už mě stresovalo jen každé letadlo, které proletělo kolem a Darinčino „mami, to je boužka“.
