Mamča na treku - Alta Via den 9
Tohle byla asi nejhorší noc za celý trail. V bivaku byla kamna a naši spolunocležníci asi pořádně zatopili. Darinka se asi ve dvě ráno vzbudila úplně zpocená a s přerývavým dechem. Pořádně mě to vyděsilo, takové dýchání jsem u ní nikdy nezažila. Samozřejmě začala i plakat a střídavě potřebovala sundat ponožky, vylézt ze spacáku, zalézt do spacáku (svého i mého). Nakonec usnula u mě ve spacáku. Zdálo se, že byla jen přehřátá.
Ráno jsme se docela rychle sbalili a kolem krav vystoupali zpátky na trasu. Cestou ke kávičce na chatě Carestiato jsme narazili na horolezce. Někteří z nich už byli pěkně vysoko na stěně skály a Darinka z nich nemohla spustit oči. „Mamí, já chci taky lozit, zavoláš strejdovi Kubovi, on by tam vylezl, že jo?“. Kubi, máš tady zákazníka.
Cestou jsme minuli studánku s korytem, kde se samozřejmě to dítě muselo zase úplně zmáčet. Je to prostě vodník.
Lehkým klesáním jsme došli až k Rifugio Passo Duran, kde jsme si udělali polívku (vlnité nudle jsou stále v kurzu), doplnili jsme vodu a já jsem dopsala deník. Taky jsem udělala asi milion fotek s místními osly, a dokonce s koněm – Darinčin ráj. Jeden osel spinkal na zemi a já jsem se zatajeným dechem čekala, jestli se pohne. Pohnul. Uff.
Čekala nás asi dvoukilometrová cesta po silnici. Velká změna pro moje nohy – asfalt. Netrvalo to ale moc dlouho, už za chvíli jsme zase ťapali do kopce totálním bahnem. Zastavovali jsme každých pár metrů, protože jsem Darinku musela přenášet přes velké louže – i přes její přesvědčování „já to zvládnu sama“. Asi by to zvládla, ale zabahněnou kouli v nosítku pak nechci.
Dnes jsme měli naplánovaný nocleh v bivaku Malga Moschesin. Trasa byla trochu přeznačená kvůli těžbě dřeva – proto asi ten náročnější terén. Od sedla Forcella Dagarei se už ale cesta shodovala s trasou v mapě.
Čekala nás rozsáhlá suťoviště s úzkými cestičkami a husté lesy s ještě užšími pěšinkami. Před prvním sutovištěm jsme potkali mladého Němce, se kterým si Darinka chtěla anglicky popovídat předchozí den. Byl nadšený, že je první a čekal na zbytek výpravy. Neměl mapu, nevěděl, kde bude dneska spát a podle toho, jak byl „v chillu“ jsem pochybovala, že vůbec ví, že je v Itálii. Šťastný člověk!
Cesta k bivaku byla tak proměnlivá, že jsem nechápala, že jsme pořád ve stejném státě. Museli jsme si zase zavolat na pomoc naše imaginární psy. Tentokrát došlo i na Fíka. Poslední dva kilometry už měli ale všichni polámané drápky a odmítali jít dál. S vypětím všech sil jsem naložila do nosítka Darinku i všechny psy, kteří nás přestali táhnout a donesla ji až k bivaku. U bivaku už odpočívala zase naše česká výprava – v tento den jsme se postupně došli a předešli asi třikrát. Darinka samozřejmě okamžitě ožila a začala bavit celé okolí svým válením v trávě a tanečky. Začala jsem ji podezřívat, že jediný pes neměl zlomený drápek a že její „mami já už jsem unavená“ byla jen past na její matku.
U bivaku bylo velké napajedlo plné vody – úplná vana. Hrála jsem si s myšlenkou, že se tam vykoupu, bylo vedro a voda vypadala lákavě. Než jsem si ale s tou myšlenkou dohrála, Tom už tam ležel a rochnil se ve studené vodě. Já jsem nakonec vyměkla. Sluníčko pomalu zapadalo a prostě jsem nechtěla, aby mi byla zima.
Šla jsem radši pořádně prozkoumat bivak. Při otevírání dveří jsem si zadřela asi osm pidi třísek, takže jsem následující hodinu měla co dělat (na seznam lékárničky připíšu i jehlu, nůžkami třísku nevytáhnete, fakt.).
Při nádherném západu slunce jsme si uvařili večeři a borovicový čaj podle Tomovy google receptury (byl fakt výborný, lehce nasládlý, chutnal i Darince) a konečně jsme šli spát. Únava za celých devět dní už se podepisuje na mě i na Darince, ale Tom nám naštěstí statečně zvedá morálku.
