Mamča na treku - Alta Via den 8
Vyspinkali jsme se do růžova. I s hlavou dolů! K ránu spadlo pár kapek, ale stan nám docela rychle uschnul. Vyšli jsme asi v devět ráno. Jako fakt. Prostě s chlapem všechno dýl trvá. :-D Né, abych mu nekřivdila – museli jsme vymyslet nový systém balení věcí. Už jdeme tři, to znamená, že se mi dost odlehčil batoh a téměř lítám!
U jezera se zatím vytvořilo úplné stanové městečko. Schovávali jsme se úplně zbytečně. Tady se kempuje tam, kam se dojde.
Čekal nás výstup do sedla Forcella col Negro. Asi v půlce výstupu začala Darinka zkoušet, co jí projde, když už nejsme samy. Každých pár metrů hlásila nějaký problém a mě už pochodovaly nervy. V sedle jsme naštěstí potkali velkou českou výpravu, což Darinku rozebralo a vrátila se naše stará horolezkyně. Vyprávěla jim o Františkovi ze školky a o imaginárním Marvelovi, který šel s námi a pomáhal ji tahat do všech kopců (Darinka totiž miluje huskyho Marvela od Lůci Kutrové, byla se mnou i na přednášce, a dokonce předávala Lůce obrázek Marvela, který sama namalovala. Má doma i plyšového, ale naštěstí jsme ho nemusely brát s sebou).
Ze sedla se nám krajina změnila v krásné zelené pláně a rovinku. Jenomže si představte horolezce na rovině. Prostě nuda největšího kalibru. Vzteky jsem odhodila hůlky, protože už mě to její vymýšlení fakt přestávalo bavit, a dala jsem ji do nosítka. Po tom, co jsem nasadila vysokohorské sprinterské tempo ze mě trochu vyprchal vztek. Začali jsme si užívat ticha a plynulé chůze. Plynulé do té doby, než jsme se zabořili do totálního močálu. Bezva, krajina se pořád mění, močálem jsme ještě dneska nešli. Kdyby to dítě dneska nevstávalo zadkem vzhůru, asi by si užívalo podmáčený terén v gumákách. Bohužel.
Když jsme přebrodili močál na pěknou cestičku, otevřely se nám zase krásné výhledy a nádherná modrá obloha. Azůůůro. V azůru se ale z ničeho nic objevil mrak a asi o sekundu později začaly padat… kroupy??? Vážně? Jako kroupy v srpnu?
Ještě, než nás stihly totálně promočit a potlouct se nám přímo před očima, jako na zavolanou, zjevila chata Rifugio Vazzoler. Honem jsme se utíkali schovat za kávou a koláčem. Mě to prostě nikdy nepřejde, já ty jejich koláče naprosto zbožňuju, tady jsme navíc nedostali jen tak nějaký koláč – byl politý výbornou polevou a ozdobený sušeným pomerančem. Wow. Vzbudila se samozřejmě i Darinka, protože ta si zas nenechá ujít horkou čokoládu. Na každé chatě totiž mají fakt horkou čokoládu, ve které stojí lžička! Ne to kakao, které většinou dostaneme u nás.
Neměli jsme signál, takže odhadnout, jak dlouho bude venku ten mordor trvat, bylo docela těžké. Zeptala jsem se skupinky s mobily vedle nás, ale jenom asi kontrolovali fotky, signál neměl nikdo. Nicméně slečna začala mluvit o nějakém „two hours rain“, což se mi teda vůbec nelíbilo.
Kroupy ustaly asi po hodině, takže jsme se vydali na cestu. Naše malé horolezče začalo zase poskakovat jako kamzík, ale do kopce to chtělo velkou motivaci. Asi milionkrát jsem musela odhánět zlou Elsu, aby na nás zase neposlala kroupy (už zase svítilo nádherně sluníčko a obloha byla totálně vymetená). Elsa se ale pořád vracela, takže bylo nutné ji neustále zahánět. Hodní kamenní trollíci nám pomáhali vpřed a ty zlé bylo potřeba potlouct hůlkou a když bylo úplně nejhůř, zavolali jsme naše imaginární psy Woodyho (pejsek od našich sousedů – jednou jsme ho venčili a pořádně tahal, tak teď se to dost hodilo) a samozřejmě zase Marvela. Když si Woody s Marvelem zlomili drápky, trošku ve mně hrklo, ale dobré – pořád nás táhli nahoru. Nechápu, jak to funguje, ale jsem nadšená, ona ten kopec fakt vyběhla! A taky u toho pořád mlela, takže už mám hlavu jak balón. Tom je čerstvější, tak to zvládá líp.
Na kopci jsme vyšli u šíleného suťoviště, které bylo ve svahu. Cestička měla asi 30 cm na šířku, přesně pro jednoho člověka. Darinka ale samozřejmě potřebovala ruku, takže jsem měla co dělat, abych neskončila dole pod srázem.
Klouzali jsme po sutinách a prolézali skalami asi dva kilometry (v půlce to zachránil čokoládový muffin od mojí maminky, který přivezl Tom – díky mami). Konečně jsme se dostali na lesní cestičku, která měla vést k našemu dnešnímu spaní – k bivaku Vecchia Casera del Camp. Už bylo asi půl osmé večer, a fakt jsme už chtěli sundat batohy, najíst se a jít spát.
Při pohledu na ruinu bez střechy, zarostlou trávou, ke které jsme přišli, se mi zase chtělo trochu brečet. Tady se nedá postavit ani stan, natož abychom spali „uvnitř“. No nic, sebrala jsem se a začala zkoumat mapu. Když to vezmeme ještě kousek nahoru, tak se tam snad nějaký plácek objeví. Pomalu jsme se rozcházeli, když se odněkud zespoda ozvalo „halooo, tady je chata a spaní zadarmoooo“. Byla to naše česká výprava, kterou jsme potkali v sedle Forcella col Negro. Bivak je zkrátka v mapě zaznamenaný blbě. Byla to krásná chatička pod kopcem pod tou ruinou.
Šťastní jsme sestoupali dolů po močálové louce kolem všudypřítomných krav. Bivak byl plný lidí, ale zbyl na nás krásný pokojíček s betonovou podlahou, na které jsme jen rozložili karimatky a spacáky. Venku před bivakem jsme si ještě uvařili večeři. Indický dahl od Adventure menu si už nikdy nedám! Na obalu byla nakreslená jedna chilli paprička, ale podle mě to znamenalo jeden pytel chilli papriček. Trochu se bojím, že to bude pálit dvakrát.
Součástí české výpravy byl i jeden mladý Němec. Zrovna procházel kolem a Darinka na něj něco žvatlala svou vymyšlenou angličtinou. Po jeho „what did she say?“ jsem málem vyprskla smíchy. Prostě nevím, what did she say.
Jdeme spát.
