Mamča na treku - Alta Via den 7
Tohle byla asi nejlepší noc za celou dobu našeho putování. Žádné krávy, žádné lišky, jenom hýkající osel v dáli. Pršelo ale celou noc. Tarp jsem z jedné strany zakryla svou pláštěnkou, z druhé strany jsme měly les, takže jsme opět přežily všechno v suchu. K mému překvapení ale déšť neustal ani ráno. 
Když jsem dorazila k cestě, pokusila jsem se obout si ponožky a boty. Několikrát. Několikrát jsem se totiž převážila pod tíhou batohu a Darinky do všech možných směrů. Tohle nedám, „Dari, musíš dolů…“. Neochotně se postavila v gumáčkách na cestu a následovalo deštivé, ufňukané peklo.
Obula jsem si boty, zjistila jsem, že mi krvácí prst na noze, ale měla jsem je tak zmrzlé, že mi to bylo úplně fuk. Začaly jsme stoupat k chatě u jezera Coldai. Měly to být jen 4 km a mapa říkala, že to bude trvat asi 1,5 hodiny. Paráda, za chvíli budeme pít kafe a jíst koláč.
Ach ty moje předpoklady.
Cesta nám trvala přesně pět hodin. „Chci ruku; nechci ruku; chci, abys mi pomohla; nepomáhej mi; chci do nosítka; mrznou mi nohy; chci dolů; chci tátu…“. Na Darince se asi podepisovala dlouhodobá únava a dnes zkrátka neměla den. Profňukaly a prohádaly jsme se až k chatě. Cestou jsme se musely „probít“ velkým stádem ovcí a Darinka si zničila pláštěnku. K chatě šla půl kopce s urvaným rukávem a tvářila se jako válečný uprchlík.
Chata Rifugio Coldai je naprosto úžasná. Celá jedna místnost fungovala jako sušárna, takže jsem mohla vysušit durch mokrý stan. Když jsem plachtu pověsila na šňůru, způsobila jsem v sušárně menší potopu a musela jsem odhazovat krosny jiných hikerů ze země na lavičku.
V chatě jsme potkaly další Čechy Andrejku a Mikyho. Taky máma se synem, akorát už dospělým, který vytáhnul na hory ji, a ne ona jeho. Čekání na suché věci nám díky nim hezky ubíhalo a horká čokoláda a koláč byly opět vynikající.
V tento den jsme se taky měly potkat s Tomem, který za námi konečně přijel z práce. Darinka už po tatínkovi pofňukávala posledních pár dní, takže s vyhlídkou, že přijede tatínek a s horkou čokoládou v rukou opět pookřála a bavila celou chatu svou jedinečnou angličtinou.
Tom dorazil asi ve čtyři odpoledne. Úplně promočený. Nicméně Darinka se na něj hned vrhla a bylo veselo. Venku pořád hrozně moc lilo, takže jsme začali vymýšlet nocleh v chatě. Vedle nás seděl jeden fajn Ital, se kterým se potkáváme v průběhu celé trasy na různých chatách. Je kopií Jacka Nicholsona, fakt, vypadá úplně stejně, sympaťák. Šla jsem za ním zjistit možnosti. Chtěla jsem jen vědět, kolik stojí jedna noc v chatě, protože na webu žádné info není. Hned se mnou šel ochotně na bar a italsky speakoval s barmankou možnosti. Připadala jsem si trochu divně, protože anglicky se domluvím i sama, a takhle to šlo zbytečně přes moc lidí a jazyků. Slečna za barem říkala, že místo pro nás mají, ale musí počkat, až se vzbudí šéf z odpoledního šlofíku (řešili jsme zvýhodněnou cenu skrz pojištění Alpenverein a taky cenu pro Darinku – s tak malými dětmi zkušenost nemají, mmch. je to snad jediná chata za celý trail, kde přihlížejí k Alpenverein…).
No… Dopadlo to tak, že přestalo pršet a objevilo se slunce. To bylo jasné znamení, posunout se dál. Poděkovala jsem Jacku Nicholsonovi za ochotu a vypravili jsme se dál, k jezeru Coldai.
Kousek za jezerem jsme našli pěkný plácek na spaní a byli jsme schovaní – přímo od jezera by nás nikdo nezahlédnul. Konečně jsem si po týdnu užívala, jak se mi staví bydlení, protože se stavby tarpu chopil Tom. Dělá to ale úplně jinak než já, nicméně si připomínky nechávám pro sebe. Místo na spaní jsem ale samozřejmě vybírala já. Hlavou dolů, což mi oba – Darinka i Tom – nezapomněli vyčíst.
