Mamča na treku - Alta Via den 6
Ráno nás probudilo sluníčko! Díky všem horským bohům! Zjistila jsem, že máme nějakým zázrakem všechno suché (kromě stanu samozřejmě). Velká paráda!!! Sbalily jsme věci, nasnídaly se a vydaly se čistit zuby k nedaleké studánce.
S pocitem dobře odvedené práce a suchých věcí jsme se vydaly na další pouť, zítra se máme konečně potkat i s tátou, bude to krásný den.
Ušly jsme přesně 200 metrů, když jsem začala cítit mokro na zádech. Co to je? Že bych položila krosnu do mokré trávy? Ale ono to teče…??? Neeeeeee!!! Po tom všem, co jsme přežily v noci a měly jsme všechno suché, se mi v krosně otevřel camel bag! Prostě celá krosna byla zevnitř mokrá, celá. No, takže pauzička. Naštěstí svítilo sluníčko, takže jsme uprostřed cesty rozložily všechny vnitřnosti z krosny a taky spacáky. Pomalu kolem nás začali chodit hikeři, kteří si v pohodlíčku spali v chatě a litovali nás, že jsme určitě hrozně chudinky zmokly. Houbelec! Všechny jsem pobavila tím, jak jsem blbá a šli dál.
Nejvíc to odnesl Darinčin spacák, který je sice fakt skvělý, ale hrozně blbě schne. (Tímto děkuji Kubovi z Makalu outdoor, že mi před tímto trekem vybral spacák, ve kterém je mi nejen teplo, ale ještě rychle schne!). Abyste rozuměli – měla jsem dvacet let starý spacák od tatínka z Kauflandu, skrz který jste mohli pohodlně sledovat okolní krajinu, protože byl úplně „papírový“ a asi bych v něm tady umrzla.
Darinčin spacák jsem připnula na krosnu a konečně jsme vyrazily. Miluju rozmanitost tohoto treku! Chvíli jsme šly sněhobílými kamennými cestičkami, chvíli skálami, po kterých Darinka tak ráda lozí, a nakonec úplně zelenými kopečky. Všechno je tady nádherné! Všechno!
Cestou jsme potkaly dvě holky z Česka, byly někde od Krkonoš a měly velkou radost, že takové putování jde i s dětmi. Krásně se poslouchá, že jsem podnikla snad i trochu inspirativní výlet a že i horalky, které porodí se nemusí svých zálib vzdávat. 😊
V Rifugio Citta di Fiume jsme si daly s Darinkou odměnu v podobě latté, horké čokolády a výborného koláče s ricottou a čokoládou. Jako bonus jsme měly samozřejmě nádherný výhled na hory a spoustu krav. Chtěla jsem tady doplnit vodu. Prý není pitná, ale myslím si, že je to jen kvůli tomu, abychom si ji musely koupit v pet lahvi. Ignoruju cedule a napouštím vodu (pro jistotu teda) do filtru.
Po krásné pobytu u této chaty jsme se vydaly na sestup do Santa Foscy, kde jsme plánovaly nocleh. Cestou nás chytla bouřka. Bylo docela teplo, a s pláštěnkami nám déšť ani moc nevadil. Vadily nám spíš ty hromy, které nás pronásledovaly. Darinka dokonce CHTĚLA jít sama (to se v takovém počasí moc neděje). Nechápu, ale jásám. Jinak – měla jsem s sebou pro ni samozřejmě gumáky po zkušenostech z Velké Fatry, kdy jsem jí dávala na nohy igelitové pytlíky do mokrých bot, ale vytažení gumáků by způsobilo mokrost dalších věcí v krosně, takže ťapala v teniskách.
U chaty ve Fosce jsme se trochu usušily, přezula jsem Darince ty gumáky a hrála jsem si s myšlenkou, že se tam ubytujeme, ale… začalo zase svítit sluníčko, dobrodruh ve mně zvítězil a vyrazily jsme hledat místo na spaní. Darinku po 10 ušlapaných kilometrech už zmohla únava, tak jsem pokračovala v tichu, s nosítkem, tentokrát opravdu po rovině.
Gumáky na dětských visících a spících nohách fakt špatně drží! Naštěstí jsem si všimla ztraceného gumáčku asi po dvaceti metrech od události a rychle řvu na přijíždějící auto STOP, STOP, STOP! Naštěstí je to univerzální slovo, takže roztomilý Ital hned zastavil a gumáček je ve svém původním tvaru zpátky na nožičce spící Darinky.
Po dvou kilometrech to vypadalo, že se dá zatočit do lesa a někde postavit stan. Vypadalo to hezky, ale byl to totální močál s potokem uprostřed. Boty mám sice mokré, ale proč to zhoršovat. Vyzula jsem se, přebrodila potok a místo na spaní hledala bosky po dalším brodění se vysokou a mokrou trávou. Za chvíli se mi zjevil snový plac na louce u lesa, a dokonce s ohništěm. Wow. Nejlepší spaní bez hrbolů a šutrů. Moje nadšení trochu zase překazil déšť, takže jsem rychle schovala už probuzenou Darinku do lesa i s krosnou, a jako správný přeborník na stavbu krizových domů začala stavět. Boží – kolíky se zapichovaly do měkké trávy tak nějak samy a hned jsme se mohly schovat.
Darinka si trochu zapindala, že nechce večeři, ale horolezci prostě musí jíst, jinak by nemohli horolozit. Na tomto místě máme dokonce i signál, takže jsem poslala pár fotek do informační skupinky pro rodiče a za bubnování deště na stanovou plachtu jsme zalehly do spacáků. Fakt je to rovné! Měkké! Žádný hrb!
