Mamča na treku - Alta Via den 5
Ráno mi Míša s Lenčou zkontrolovali hlavu. Pár škrábanců od drápků zvědavé lišky, né moc do krve, tak asi dobrý…
Sbalili jsme stany, nasnídali se a za krásného počasí se vydali nahoru k snad nejznámějšímu bodu celé trasy – Cinque Torri. Byl to docela stoupák. Míša s Lenčou zrychlili, protože svoji cestu v tento den končili a měli se setkat s přáteli v Pecolu. Slíbili jsme si, že se potkáme ještě nahoře. To ale Darinka nebyla schopná akceptovat, pořád ječela, že je musíme dohnat a padala do bláta a dělala hrozné scény. Můj baťůžek mi ale větší rychlost nedovolil, takže vytahuju trumf z rukávu a vrážím Darince do ruky lupu. Po cestě jsme potkávaly spoustu zajímavých motýlů a kytek, takže ji to zabavilo a na nějaké dohánění úplně zapomněla.
Po chvíli (no možná to byla hodina až dvě) se nám zjevila první skalní věž. Vedla k ní cestička jako do zámku (podle Darinky), takže jsme teď byly dvě princezny a všechno bylo mnohem jednodušší. Přímo u věží šli všichni doleva. My, v rámci zkoumání jsme se samozřejmě vydaly doprava. To se nám ale nevyplatilo. Měly jsme sice nádherné výhledy, ale uprostřed šutrů se mi zaklínila hůlka a zlomila se. Nebyl by to takový problém, kdybychom neměly tarp a za pomocí hůlek nestavěly stan. V mé hlavě se rodily různé plány od hledání klacků až po lepení trekové hůlky leukoplastí, než mi prostě došlo, že to vyšroubuju a zlomený kousek oddělám.
Volala Lenča, že si dáme ještě rozlučkové kafe. Sešly jsme teda k chatě pod Cinque Torri. Tam jsem ale potkala dva hikery z New Yorku! Prý jestli mi můžou koupit kafe a Darince koláč, že o nás slyšeli a že jsme hrdinky a legendy. Wow. Dokonce, když jeden z nich zjistil, že mám zlomenou hůlku, hned mi chtěl dávat svoje. Neuvěřitelné. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Chvilku jsme si povídali, úžasní lidi. Pak volala zase Lenča. Byli u jiné chaty – u lanovky (ta cesta, kterou jsme se měly vydat vlevo), ale hned mi říkala, že za námi sejdou (asi pochopila, že nám by to trvalo mnohonásobně dýl). Loučení s nimi bylo dojemné, Darinka to skoro oplakala, ale slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu, Brno je kousek.
K lanovce jsme si pak vyšláply taky, protože jsem chtěla mít tu ikonickou fotku Cinque Torri, jako všichni.
Nakonec jsme si tam na plácku uvařily polívku, protože „mami, já mám hlad“. Bylo nádherně a čekal nás už jen 7 km sestup k jezeru Lago di Fedéra (jsem si myslela – spoiler – nebyl to JEN sestup). Po polívce jsme vyrazily krásnou cestičkou dolů. Z krásné cestičky se za chvíli stala blátivá a my dolů nesestupujeme, ale kloužeme. Klouzaly jsme tak, že jsem opět zlomila hůlku, ano, tu stejnou! Proooooč? No, zase se dala zašroubovat, takže to nebudu dramatizovat. Darinka propukla v hurónský smích, protože jsem spadla tak, že jsem celá od bláta. Za chvíli ale přišel větší problém. Problém, který znají jen holky s 30 kg krosnou, kterým se chce čůrat. Sundávat to prostě nechceš, když nikde v dohlednu není lavička nebo aspoň velký šutr. Našla jsem super strom, o který jsem se mohla opřít a dřepnout tak, abych se nepřevrátila. Super strom, plný super smůly. Takže jsem byla celá od bláta, a ještě přilepená ke stromu. Vlhčené ubrousky – ten zázrak lidského snažení – jsem měla samozřejmě v krosně, takže teď už je od smůly úplně všechno.
Se smůlou jsme sestoupaly k silnici, kde měla Darinka slíbené nosítko. Půjdeme přece už jen po rovině, tak pohoda. Nějaký hodný Ital mi pomohl nahodit krosnu s Darinkou na břiše, pak mi zatleskal (pořád těm reakcím tady nemůžu uvěřit) a šla jsem. Cestou jsem potkávala dědečky, rodinky s malými dětmi a mokré psy, což mě utvrzovalo v tom, že už dojdu s tímto nákladem úplně v pohodě až k jezeru a že už je to kousek. Nemohla jsem se víc mýlit. Přede mnou se objevil obrovský kopec a při pohledu do mapy (ano, až teď- jezera jsou přece vždycky v údolí, ne?) se mi chtělo brečet z těch nahuštěných vrstevnic, skrz které vedla naše cesta.
Sedla jsem si na šutr, nikde nikdo. Začala jsem brečet. Dál už to prostě nedám. Prostě tady zůstanu na skále. Nejdu. V mém záchvatu sebelítosti se ale vzbudila Darinka „co je mamí?“. Pohladila mě a já jsem jí začala vysvětlovat, že už nemůžu, že je to všechno těžké a že jsem trochu unavená. To dítě se na mě podívalo z nosítka těmi kukadly a řeklo „dej mě na zem mami, chytnu tě za ruku a vytáhnu tě tam“. Dojatě jsem ji objala a šly jsme vstříc dalšímu stoupání. Pomalu se nám otevíraly nádherné výhledy a já jsem byla vděčná za každou křeč v zadku, za každou slzu a za každý metr tohoto trailu. Stojí to za to. Za všechny ty zážitky, výhledy, setkání…
K jezeru jsme nakonec opravdu trochu klesaly. Už bylo docela dost hodin a byla jsem hotová. Zamířily jsme k chatě Rifugio Croda da Lago – „sorry, we are totally full“. Neměla jsem sílu už ani brečet. Chytla jsem Darinku za ruku a šly jsme hledat místo pro stan. Obešly jsme jezero a objevily skálu, za kterou bychom se mohly schovat a pod kterou by se dal náš přístřešek postavit. Zapíchnout kolík do šutru prostě nejde, kdybyste chtěli vědět. Naštěstí bylo kolem dost velkých kamenů, kterými jsem kolíky zatížila a střecha byla na světě. Byl to dost podobný plácek jako u Lago Di Braise, takže to bude určitě „super“ spaní.
Po večeři jsme zalezly do stanu a já jsem doufala, že se obejdeme bez dalších nočních dobrodružství. Jen, co ta myšlenka vylezla z šuplíku se ozval hrom, pak se ozářilo celé jezero bleskem a začal brutální slejvák. Stanovou plachtu jsme za chvíli měly asi 5 cm od obličeje, protože koliky na kamenitém podloží nedržely. Z posledních sil jsem vyběhla ven a kolíky pořádně zabetonovala. Mokré škody budeme počítat až ráno.
