Mamča na treku - Alta Via den 10
Ráno jsem měla pocit, že jsme každý spali úplně někde jinde. Na jiných kontinentech. Tom byl totálně zmrzlý, Darinka v noci zase vylízala ze spacáku, protože jí bylo vedro a já bych byla naprosto spokojená, kdybych celou noc to dítě nepřikrývala ze strachu, že onemocní.
Po snídani jsme vyrazili do velmi chladného rána. Jakože fakt kosa. Darince se vůbec nechtělo šlapat a mě se vůbec nechtělo ji zase motivovat Elsou, trolly nebo tažnými psy – prostě „hlava prázdnej džbán“. Když jsme ale vylezli na sluníčko za výhledy a Darinka si přezula své gumáky zpátky do tenisek, už to zase fičelo. Italský koláč a horká čokoláda byl pro ni dnes velký hnací motor. Snídani jsme totiž lehce odflákli horalkou.
Asi po čtyřech kilometrech jsme došli k chatě Rifugio Pramperet. Nejmalebnější chatička na nejkrásnějším místě s voňavými koláči na okně. Bylo to jako v pohádce. Na chatě byli dva mladí, milí Italové, kteří byli samozřejmě naprosto hotoví z Darinky, takže dostala koláč zdarma dle svého výběru, a my s Tomem jsme se museli spokojit se studenou kávou. Když jsme si tam tak seděli a přicházeli ostatní hikeři, zjistili jsme, že jsme dostali občerstvení ještě před otvíračkou – proto asi to studené kafě, kávovar pravděpodobně ještě nebyl ready.
Na terásku svítilo sluníčko, Darinka zase něco žvatlala a vedle nás seděly dvě slečny, které se s ní hned daly do řeči. Zjistily jsme, že jedna z nich pochází z Kanady a druhá z Jižní Afriky. Wow. Další zajímavé setkání. Holky se zkrátka rozhodly, že si udělají dovolenou bez dětí a chlapů v Evropě na nejkrásnější trase přes Italské Dolomity. Hned mě napadlo, že přesně takhle někdy půjdu Pacifickou hřebenovku tam u nich. Akorát to bude trochu na dýl. 😊
Cestou z chaty jsme objevili jeskyni. Byla to dlouhá chodba, kterou jsme museli prozkoumat. Darinka měla jakýsi – na ni zvláštní – respekt, a tak jsem šla první. Šla jsem podle mě tak kilometr a už mi fakt nebylo dobře (asi skrytá klaustrofobie), pak chodba najednou skončila. Jako by prostě někdo odhodil kladívko a majzlík a řekl si „kašlu na to“. Chodba měla samozřejmě jen asi 20 metrů, ale v mé hlavě byla mnohem delší.
Za nádherného počasí jsme stoupali dál. Nahoru do sedla Forcella de Zita Sud. Všude byly nádherné rozkvetlé skály. Připadala jsem si jako v čínské zahradě s upravenými skalkami a barevnými květinami. Asi v půlce stoupání jsme přišli do místa, kde byly naprosto DECHBEROUCÍ výhledy. Na všechny strany to bylo naprosto dokonalé. Udělali jsme asi tisíc fotek (já skáču, Darinka skáče, díváme se do dáli… klasika).
Šli jsme dál stoupákem po sutovišti a skalách. Ze začátku byla cesta vidět jen podle poskládaných mohyl – princezen podle Darinky. Od jedné princezny ke druhé jsme vyšplhali až nahoru pod takový skalnatý cípek, který působil trochu hrozivě a už jsme s Tomem přemýšleli, jestli by nebylo lepší Darinku navázat aspoň na stanovou šňůru, když už nemáme lano. Ale ona samozřejmě nadšeně šplhala dál a náš stres ji vůbec nezajímal. Vylezli jsme do „bílého mlíka“. Na chvíli se nám otevřel výhled na údolí, ze kterého jsme se vyšplhali, a hned nás zase pohltil hustý mrak. V sedle jsme potkaly dvě Holanďanky, které od začátku výstupu pozorovaly růžovou tečku, která leze nahoru – prý „she goes, we go“. 😊 Nikdo nechápal, jak se tam Darinka dokázala vydrápat.
Nicméně husté mraky a vítr Darinka v oblibě nemá, to už víte. Nosítko si ale zasloužila, takže ze sedla sestupujeme „ve dvou“. Hned po pár metrech mě ale hodně mrzelo, že Darinka spí. Klesali jsme totiž „svištím údolím“. Po všech těch skalách a šutrech se zase objevila zelená krajina a život. Svišti přebíhali z jedné nory do druhé a pískali tak hlasitě, že jsme chvíli přemýšleli, jestli nepotřebuje pomoc nějaký člověk s píšťalkou v nouzi. Hodně vysoko nad námi pobíhaly horské kozy a my jsme zkrátka nestačili otáčet hlavy.
Docela náročným klesáním jsme sestoupali k chatě Rifugio Pian de Fontana. Vážně hodně jsme si tady chtěli dát večeři. Byl to předposlední den v horách a já jsem toužila po smažených bramborách! Bohužel – večeře až v sedm. Paní nám nicméně nabídla panini, které jsme si samozřejmě nadšeně objednali a těšili se na teplé bagetky s vytékajícím sýrem. V chatě jsme potkali zase Jacka Nicholsona, se kterým jsme se rozesmátě vítali a prohodili pár slov.
Ehm… Kuchař asi spěchal. Žádný teplý vytékající sýr se nekonal. Dostali jsme suchou housku, ve které ležel kus na tlusto nakrájeného sýra a prosciutto. Jen tak. Na sucho. Trošku zklamaně, ne, hodně zklamaně jsme to do sebe naházeli, rozloučili se s Jackem a vyšli k našemu poslednímu bivaku. Paní, která nám nesla to vynikající panini, nás varovala před stavem bivaku, do kterého chceme jít a doporučovala jiný (Casera la Varetta). Ten byl ale ještě kus do kopce, takže jsme se rozhodli, že i přes její varování zkusíme bivak Casera dei Ronchi. Bylo už dost pozdě a vidina seběhnutí kopečku a večeře byla silnější než my (minimálně než my s Darinkou, Tom by tam asi vyběhnout chtěl).
Když jsme k bivaku přišli, zjistili jsme, že se v něm vážně spát nedá. Bylo zamčeno – immobile, inagibile, non entrare, divieto assoluto di utilizzo. No zkrátka hodně slov na dveřích o tom, že tam prostě nesmíme spát. Nevadí, poslední noc bude zkrátka ve stanu – naštěstí je před bivakem docela rovný plácek.
Všude kolem rostla máta, takže jsme si udělali mátový čaj a večeři. Teda, až po tom, co se mi asi třikrát podařilo rozlít vodu a shodit vařič a vaření se chopil Tom, jsme si udělali mátový čaj a večeří. Já už asi nemůžu nebo co.
