Kyrgyzstán 2023 - část 4. - "Lenin Peak po druhé"
U vchodu do hostelu najdu několik velkých batohů a expediční kabele od North Face. O moment později hovořím se skupinkou mladíků z Německa. Zítra mají naplánovanou cestu na Lenin Peak. „Tam jsem byl včera, vyšel jsem na vrchol a pohladil Lenina po hlavě!“ Jsou nadšení, gratulují mi. V místnosti s námi sedí i tři pěkné holky a nepozorovaně koukají, co se to děje. Kdo je ten rozcuchaný zarostlý chlapík ve středu pozornosti?
Popisuji klukům, že víc, než výstup na vrchol mi udělal radost přestup z C1 (4400m) do C3 (6100m) v jeden den za 9 hodin s celou výbavou. Jsou rozzáření, plácají si se mnou – konečně pořádný magor! Ptají se na spoustu informací, z jednoho batohu vytahují láhev polské vodky Zubrovky s dlouhým stéblem trávy.
Ťukneme si, dám si jednoho panáka a hovoříme, co a jak podnikneme. Já se rozhodnu, že by bylo skvělé, kdybych si dal na konec něco lehčího. Moment. „Lehčího“ tím myslím, že bych znovu šel k Lenin Peaku a na místo jeho vrcholu bych zkusil lézt z C3 (6100m) na druhou stranu a vyšel na horu Džeržinského (6717m). Bylo by to zajímavé završení tohoto výletu.
Vše se pak ztiší. Jestli jste očekávali velkou párty, kde se to nějak zvrhne, musím vás zklamat. Potřebuji zorganizovat spoustu věcí. Na uvítanou v civilizaci sním velký kus grilovaného kuřete, okoupu se a vyperu si všechny věci. Vzdálenost mezi výstupem a obyčejným životem se nenávratně prohlubuje. Koukám na sebe do zrcadla, a kdybych neměl klasicky popraskané rty a nos, mohl bych si klidně myslet, že jsem se právě probudil a zdál se mi horolezecký sen o tom, že jsem lezl na Lenin Peak do 7000 m nad mořem. Poprvé v životě.
Během příštích tří dnů se přesunu do prvního tábora. Vše se od minule drasticky změnilo. Je větší zima a v základním táboře mají postaveného sněhuláka!
Přivítám vedoucího tábora Zdravka z Bulharska. Je to ostřílený horolezec kolem padesáti let. Když bylo ještě teplo, chodil po táboře ve slunci ožehlém vybledlém tričku. Hned od pohledu jsem věděl, že prošel strašnými horolezeckými zvěrstvy. Měl poctivé svalnaté paže, ráznou energetickou kolébavější chůzi a v očích skromnost.
Šlapeme čerstvý sníh a já si všimnu, že Andrew má docela obyčejné boty. Kecky na běhání z pláténka za 15 euro. Aha, to je velký tvrďák. Asi si chce vyzkoušet jaké je to ztratit pár prstů. Je až nepříjemně ukecaný. Asi tak jako jsem já, když strávím dva měsíce na Zélandu o samotě. Jdeme dobrým tempem a předcházíme jednu skupinku za druhou, až nakonec jdeme první. Já lapám po dechu, Andrew mluví a mluví.
Až ve stanu rozmrznu, mě přepadnou trošku výčitky, jestli sem na něj nebyl moc tvrdý. Je to takový snílek. Hodně mi připomíná mě, když jsem začínal. Jen tak pro zajímavost - on v těch papučích vyšel na Elbrus (5642 m)!!! Napadá mě jen, že když si takovéto lidi vezmou pod svůj patronát opravdoví horolezci, tak se z nich stanou ti, co lezou zimní výstupy na 8000m hory v Himalaya. Ale stejně jsem mu to musel říct, protože vím, že já bych byl první, kdo by se o něj začal starat a smýkat ho zpátky do tábora.
Hodiny ve stanu se táhly a v hlavě mi probíhal další monolog. Jaký mám vlastně důvod lézt na Lenin Peak podruhé? Motivace je celkem na bodu mrazu a to doslova. Nejvíce mě asi dostává fakt, že zítra, když budu chtít, můžu večer skončit na hostelu v Osh, nebo ve stanu v zapadákově Sarymogul.
Do háje, 6 dní do odletu a já stále spím v 6100 m nad mořem! Pustím si písničku, která mě provází celý výlet. Okamžitě mi udělá lepší náladu. Už si nedělám těžkou hlavu, jestli ráno až vstanu, půjdu dolů nebo nahoru.
Kolem jedné hodiny začínají z tábora odcházet první lidé. Jestli chci na vrchol, chci vyrazit později, abych byl kratší čas vystaven zimě. Ve dvě hodiny posnídám, vypiji půlku čaje, druhou omylem rozliju do stanu. Moc se tím netrápím, jen stále nevím, jestli jdu nahoru nebo dolů. Ta možnost volby je strašný „demotivátor“. Ano, správně před osmi dny jsem stál na vrcholu Lenin Peaku. Takže je docela jedno jestli tam vyjdu znovu. Pak mi něco přecvakne v hlavě, možná nechuť skládat zmrzlý stan, a já s funěním nasadím pečlivě mačky, utěsním celý komplet oblečení a vyrazím. „Zatrpět si trošku víc!“
Když vidím skupinu světel na protějším kopci, jsem takřka instantně v bojovém módu. Začíná želví závod. Pomaličku dotahuji skupinku za skupinkou. Jestli lezu na vrchol znovu, tak si chci vyzkoušet jít rychleji než minule.
Někteří lidé, které předcházím si opravdu myslí, že mi můžou stačit. Ale já jsem přece o trošku rychlejší želva. Musím se uvnitř smát, jak tady srandovně svádíme boj slimáků. Udělám dvacet až třicet kroků, a funím jak muflon. Dvojice za mnou se mě drží a snaží se mě dotáhnout. Po půlhodině mám asi sto metrový náskok. Úžasné! Než si vyprázdním nos a vodu z něj utřu do bundy a rukavic, chlapíci mě zase doženou. No, né. Dneska mě nikdo nepředběhne! Na to zapomeňte. Za chvíli se ztrácí z dohledu a já předejdu další lidi. Už jsem první?
