Kyrgyzstán 2023 - část 3. "Lenin Peak - Hlavně se z toho nepos..."
Výstup na Lenin Peak (7134m) jsem bral naprosto na lehkou váhu.
Po všech těch stresech a nekonečných dní samoty, nespočetných pokusech přelézt ledovec bez lana, bez parťáka, jsem měl akorát náladu na něco jednoduchého, kde budou lidé, i když jen jako morální opora.
Sedák s karabinou zůstal u nějakých lidí a bylo tedy jasné, že ledovec budu zase muset dát sám. Ano, jsem magor, jenže když jsem se nad celou problematikou více zamyslel, není to tak docela pravda. Navázat se do neznámého lanového družstva je úplně stejná blbost. Myslíte si, že někdo z nich absolvoval ledovcový kurz, že vědí, jak se dostat z trhliny? Že u sebe mají vybavení k záchraně? Že mají reflexy jak ostříž i v pěti tisíci metrech?
Pak jsem je viděl – funící mrtvoly. Lidi jen s hůlkami, pověšení na laně s cepínem na batohu. S nimi se dát na lano by znamenalo se stát jeho nejsilnějším článkem. To nechci. Radši to přeskáču SÁM.
Z jurtového tábora (3500 m) se za pět a půl hodiny přesunu do C1 (4400 m). Další den si dám volno, abych si odpočinul a znovu si zvykl na výšku. Jenže následující ráno začínám už ve tři ráno. Kvapně nazouvám boty a běžím na záchod. Neskutečný průjem. Bolest v břichu, teplota, křeče. Tak to je v háji.
V průběhu dne nejím a je mi blbě. Když zkontroluji počasí, zjistím, že zbývají jen dva dny, kdy se dá hora vylézt. Pak nastává vichřice a jakýkoliv přístup se uzavře na celý týden.
Shrňme si to: jsem ve 4400m, vrchol je v 7134m. 2734m převýšení, které je nutno sejmout za dva dny. Výborně. K tomu masivní průjem, který mi ze všeho nejvíc připomíná, když v kuchyni na chvíli zvednete pákovku. Pšššš. Konec. Za chvíli znovu.
Brzo ráno jsem se posral a s nutkáním zvracet vyrazil.
Přechod přes ledovec je hrozný, ale ne strašný. Hlavně díky občasným fixním lanům a jednomu hliníkovému žebříku. Předejdu pár lidí a jdu tmou první, za chvíli jsem v C2. Smetiště. Stany jsou na ledovci. Všude praskliny a hromady spotřebovaného materiálu. Něco sním a s velkými pochybnostmi vyrážím výše.
Třeba by stačilo dostat se do 5800 m a odtud zkusit vrchol? Mezitím se párkrát strašně rychle odlehčím. Víte, jak to myslím?
Posledních 300 m do C3 je takový škaredý nudný prudký kopec.
Naštěstí jsem začal kecat s jednou parádní ruskou. Jsem trpce sarkastický a přesmíru vtipný. Zkrátka ten ženský úsměv má takřka léčivé účinky a já za chvíli vyjdu do posledního výškového tábora. 6100 m! Takže dneska 1700m převýšení s veškerou výbavou za 9 h včetně pauzy na jídlo, povídání si a několik dalších velice krátkých zdržení… Kouzlo odlehčeného vybavení od Mountain Equipment, tvrdohlavost mezka, brutální trénink a samo sebou to nejdůležitější – Úsměv ženy!
„I am little tea pot short and stout. When I get the steam up her me shout. Tip me over and pour me down!“ - Falešně si broukám (Opět narážka na průjem) a stavím stan. Mám vele výbornou náladu a nic mi ji nemůže zkazit.
Ráno opět vstanu, urychleně nazuji boty a vyběhnu alespoň kousek od stanu. Vrrrrrr. Brrrrm. A můžu se vrátit a dojíst snídani. Stan je kompletně zasněžený, zevnitř je vrstva jinovatky, vše je mrzuté. 1:52 vyrážím, jdu první a tak taky dojdu na vrchol. Fouká strašný vítr se sněhem. Mám oblečené úplně všechno. I tak mrznu.
Hlavou mi probleskne pár myšlenek, že bych to otočil, ale jsou okamžitě zastaveny sveřepostí – dneska se nic vzdávat nebude!
Zima a vítr mi připomíná výstup v Argentině na Mercedario 6770 m, kdy jsem s Lukášem Jasenským parádně promrzl a museli jsme to vzdát, protože se nám udělali omrzliny na tvářích. Jenže teď v této fujavici vím, že mám lepší oblečení a že pocitově mi není taková zima. Hrnu to kupředu po 20-30 krocích. Pak se musím vydýchat, zahřát tváře a nos. Taky hodně smrkám, všechno okamžitě mrzne.
V 7000 m mám významný okamžik. Musím opět na záchod. A to je docela průšvih, protože kšandy od kalhot mám upnuté někde ve spodní vrstvě oblečení. Takže se úplně vysvleču do mikiny, sundám rukavice a za půl minuty to oblékám vše zpátky. Jsem v mžiku promrzlý jako to, co jsem vyrobil.
Na horu Illimani 6 438m v Bolivii jsme s kamarádem z hecu vynesli sušené kraví lejno. Tady na Lenina jsem přinesl čerstvé vepřové. Cha chá.
Za chvíli jsem na vrcholu, chytnu bystu Lenina za hlavu a udělám si fotku bez hlavy. Ale tak se nějak cítím. Naštěstí to zjistím a cvaknu to ještě jednou pořádně a pak už jen sbíhám kopec. To je úleva. Pozdravím všechny odvážné lezce, co vydrželi mráz a vítr a upaluji zpět do stanu.
Do něj se dostanu pěkně vyfluslý. Sním polévku z pytlíku, čaj a jdu se odplazit do C2.
Přes ledovec půjdu až zase ve čtyři ráno. Aby byly ledové mosty přes praskliny dobře zmrzlé.
No a tak jsem vylezl na Lenin Peak poprvé. Nebylo to jednoduché, jak jsem si představoval. Otestoval mě opravdu dobře. Nečekal jsem to a byl mile překvapen, s jakými obtížemi jsem vylezl nahoru.
Po návratu do města jsem si uvědomil, že zbývá posledních pár dnů do odjezdu. "Co se zbylým časem?" - pomyslel jsem si. "Chtělo by to něco s pohodlnou logistikou, a ne moc namáhavé..."
Moje časy:
Z jurtového kempu 3500m do C1 4400m - 5:20
Z C1 4400 do C3 6100m – 9:00
Z C3 na vrchol 7134m – 6:50
Z vrcholu do C3 – 3:40
Z C3 do C2 – 1:15
Z C2 do Jurta kempu – 6:50